Jste na stránkách, jež jsou věnovány aktivitám skupiny přátel - oldskautů, kteří již po dobu
desítek let tráví volné chvíle v přírodě.

A kdo má rád přírodu ve fotografii, může se podívat třeba tady...


AKTUALITY
 
2.12.2023
 A tradice pokračuje ...

Rotace hostitelů padla tentokrát na Honzu (ale ne na toho Honzu jako Honzu, ale na toho Honzu jako Honzu) , jak bylo avizováno na naší předchozí podzimní akci.
Předvánoční posezení máme všichni rádi, jídla a pití nepřeberně a ještě zbude! A konečně by mělo proběhnout za zimní atmošky (ale to sem tam bylo i v minulých letech, jen hodně řídce). Takže s blížícím se termínem začalo být pod nulo, snížek drobně padal a pomalu se dělal krásná zima. Dva dny před setkáním už bylo sněhu tak akorát, kdesi už hlásili kolapsy dopravy. U nás zatím klídek. Ale den před už bylo sněhu hodně i tady docela dost, vypadalo to na krásnou zimu. No a v den setkání už Honza jen vyhlížel, kdy konečně přestane sněžit, bo sněhu bylo už tak 40cm! A byly obavy, že ne všichni dorazí a budou je rozmrazovat až na jaře.
Ale nakonec vše dopadlo dobře, chvíli před pátou odpoledne jsme se všichni sešli. Tedy kromě druhého Honzy, který měl cosi a přijel o maličko později. Noa každý donesl plno pochoutek různého druhu - sladké, slané, kyselé, mokré, suché, malé, velké kulaté, placaté .... ale všechno to bylo prudce jedlé!
To, co je vidět na fotkách, je jen nepatrný zlomek donesených zásob.

Ale jednu novinku jsme si zařídili - každý donesl zopár fotek z letošního roku, kde byl, co se mu líbilo a co by chtěl ukázat ostatním. Takže jsme se dívali a poslouchali výklad prezentujícího. A bylo to fakt zajímavé a poučné! Uvidíme, zda to za rok zopakujeme.
No a mezitím jsme jedli a jedli, pak jsme zase jedli a jedli ....... sem tam se napili zase jedli a jedli. Až byla tak půlka pryč, nastal čas na rozloučení a o ten zbytek a úklid se musí postarat jen a jen hostitel. Tož fakt dík :-) A za rok zas!!
 
     
Více fotek ve fotogalerii ...
 

15.10.2023
Dobří holubi se vracejí .... a tak provětráváme naše staré trasy.

Počasí neslibovalo nic moc, spíš deště a náhlý příchod chladných dnů. Nicméně jsme se poměrně brzy shodli na termínu 15.10., snad jediný v "kolovací" tabulce, kdy mohli všichni. A vzápětí zas ne :-). Standa zapomněl na cosi neodkladného a Petr se zase zapomněl nenachladit. Nojono a to nám není ještě ani 87!
Výlet jsme pojali postaru, klasické Beskydy, klasický hřeben a dokonce i cesta AUTOBUSEM! No schválně, kdo z nás jel něčím takovým naposledy?
Ale po pořádku. Sraz na Bílé v cca 8:30, bo v 8:50 nám jel ten výše zmiňovaný bus. Honzu a Tomáše měl pobrat Jarda v 7:30, ale ..... 7:30 Jarda nikde ..... 7:40 Jarda nikde, tak voláme. Prý dyť nám jede bus v 9:50! Jojojo, starou belu! Naštěstí byl Jarda za chvilku na tom správném místě a sraz na Bílé jsme stihli téměř přesně. Tentokrát se nám v kufru auta sešly TŘI (slovy tři) krabičky buchet a před příjezdem autobusu je chvilka času na koštování. Bezva začátek!
Za chvilku nastupujeme do autobusu, platíme (jinak to nešlo), sednem a koukáme na ubíhající lesy. Za nějakých patnáct minut nás řidič vyklopí na Bumbálce - prý dál musíme po svých. To jsou dneska lidi. Je docela chladno, tak pět nad, nasazujeme čepice, měkkoši i rukavice. :-). Čeká nás asi třináct kiláků na Bobek a dolů do Bílé. Spěchat nemusíme, času habaděj a tak jdeme pomaleji a furt kecáme. Rozhledy zpočátku moc nejsou, je mlhavo a nízké mraky, sem tam se ale vyjasní a začínající podzim kouzlí barvami.
U chaty Sněžná jsme vzpomněli nepřítomného Standu, kterému se před patnácti roky v téže chatě udělalo šoufl po plněných bramborákách :-). Ani nevíme, jestli se mu škytalo.
Cestou jsme vzpomínali, kdo už touto cestou šel a kdy, někteří kdysi dááávno i na běžkách v dobách, kdy nám to ještě na nich běhalo. Nakonec jsme až na Bobek nedošli, střihli jsme si to o něco delší zkratkou dřív dolů do Bílé, ale to byla jen taková kosmetická úprava trasy. S hekáním nasedáme do aut a přemisťujeme se do Ostravice, kde nás v hospůdce U sauny čeká klasické zakončení akce - dobrý oběd.
Jo, ještě jsme si napevno domluvili pevný termín vánočního setkání, bude 2.12. u Honzy! .... bóže, to zas budou žrací orgie :-)
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

11.6.2023
Tak trošku po stopách naší dávné výpravy jsme se vydali do Jeseníků.

Výprava se nesla pod heslem " Ranní ftáče dál doskáče" a my chtěli doskákat podívat se na krásný východ sluce kdesi z hřebene Jeseníků, nejlépe z Pecného. Říká to ještě všem, kde to je? (nápověda - kousek od Pece :-)).
Několikrát za noc zkontrolovaná obloha byla plná hvězd, takže se schylovalo k pěknému rannímu divadlu. V obsazení Ivo, Tomáš a Honza jsme ještě za tmy (asi v 03:15) vyrazili ze Skřítku, s funěním pokračovali na Ztracené kameny a už v počátku cesty bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, uvidíme kulové. Nízké mraky, halící všechno, byly jasnou překážkou.

Na hřebeni mraky a fučák jak sviňa. Cáry mraků se hnaly přes hřeben, sem tam se mezi nimi prosvětlilo a vlilo nám to naději. Ale je to marné, je to marné. Na Pecném jsme si chtěli obléct větrovky, ale ty svému jménu nedostály, na větru se ani nedaly obléct :-). Naštěstí hromada šutrů a skalek dala i trochu závětří, tak se dalo i obléct a hlavně drobně posvačit. Sem tam se opět maličko protrhalo a bylo vidět i do údolí, ale to byly jen vteřinové okamžiky.



Otáčíme zpět, směr Ztracené kameny a od nich chceme sejít plus minus vrstevnicí k Zeleným kamenům a ke kamenné Ludvíkově boudě, je tam docela velké suťové pole. A touhle cestou jsem šli už na naší společné výpravě v roce 1998! Ze Zelených kamenů jsme tehdy pokračovali do Malého kotle, ale tam jsme nyní cestu neplánovali.
K Ludvíkově boudě to je jen pár set metrů, ale stále jdeme pod mraky a vršek je v nich. U boudy na chvíli sedíme, svačíme, vzpomínáme .... Pak scházíme přímo dolů na vrstevnicovou magistrálu, která vede z Alfrédky na Skřítek a po ní už k autu. Ještě není ani osm ráno, akorát čas na snídani u Ivoše na chatě, kde nám Květa napekla ke kafi supr čerstvý a ještě teplý štrúdl :-).

Více fotek ve fotogalerii ...
 

15.5.2023
Jarní výlet jsme odložili několikrát kvůli špatnému počasí, takže tentokrát byl dešťový.!

Alespoň první půlka. Původně jsme měli v plánu jet za skalami kamsi , ale zvolili jsme náhradní trasu z Ostré hůrky přes "naše" pevnosti.
Ráno se budíme do krásného dne, drobně prší, zataženo, mlha, chladno .... co víc si na výlet přát. Ale je fakt, že už si ani nevzpomene, kdy jsme šli za deště. No jo, nastal ale problém, co všechno si vzít na cestu, abychom zůstali alespoň trochu v suchu. Z hloubi skříní a šuplíků jsme vybrali co se dalo a navrch deštník.
Scházíme se na parkovišti u Ostré hůrky s příslibem radarových snímků a předpovědí, že za hodinu už přestane chcát. S malým zpožděním se dáváme nejprve do super buchet, abychom měli čím zahřívat svaly a špeky. A pak už za neustálého kecání o všem možném vzhůru za mokrou travou a blátem. A světe div se, okolo jedenácté fakt přestává pršet a nesměle se objevuje slunko! To jsme maličko za polovinou plánované trasy.
Procházíme okolo vojenského objektu, vstupního portálu do pevnosti,  vchodovým objektem MO-S 41 „Nad Valchou“. Tady vzpomeneme na majora Drábika, který .... ale o tom za chvíli. Tím MO-S 41 „Nad Valchou“ začíná dělostřelecká tvrz Smolkov, celkem se skládá z pěti objektů: pěchotním srubem MO-S 40 „Nad silnicí“, dělostřeleckým srubem MO-S 39 „U trigonometru“, objektem pro dělostřeleckou otočnou a výsuvnou věž MO-S 38 „V lese“, dělostřeleckou pozorovatelnou MO-S 42 „Nad Hájem“ a vchodovým objektem MO-S 41 „Nad Valchou“. Všechny objekty Smolkova jsou napojeny na rozsáhlý podzemní systém, který má přibližně tvar písmene ypsilon. Jako u okolních objektů došlo za okupace k vytržení pancéřových prvků (střílny hlavních zbraní , kopule a zvony). Toliko Wikipedie.
Jen pár set metrů nahoru na kopec a jsme u srubů, které v nás vyvolávají dávné vzpomínky na rok 1970, kdy jsme se prokopali neprokopatelným socialistickým betonem do dělostřelecké tvrze. A bylo to tehdy pro nás náctileté opravdu dobrodrůžo! Tedy aspoň do doby, než nás asi po naší třetí návštěvě tvrze odchytil Drábik :-). Ale dopadlo to nakonec docela dobře, dokonce nás pozval na prohlídku toho vstupního objektu.
Zamáčkli jsme slzu a pak už nás čekaly jen dva kilometry ke konci cesty. No a hádejte, jak jsme výlet zakončili ....... ne, ve vaně až později doma. Nejdříve v restauraci na pořádnou čočkovou polívku, cmundu a maso na houbách s rýží :-). I když to bylo "jen" menu, bylo všeho hodně a výborné!  ...... ta čočkovka byla neuvěřitelně dobrá.
A nezapomeňte se podívat aj na video!!! A další fotky!!! ............... děkují autoři :-)
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 
 
 

5.12.2022
Týýýýjo, vánoční setkání po třech letech!

Tedy vynechali jsme roky 2020 a 2021 kvůli kovidu a už se nemohli dočkat letoška. Někteří se snažili uspořádat vánoční setkání v červenci, ale to neprošlo. Jen těsně. Na řadě pro místo konání byl tentokrát Jenda a všichni jsme už předem vzpomínali, jak posledně přinutil svou ženu dobrovolně grilovat naši večeři na zahradě ve sněžení a minusové teplotě. Od té doby je ale určitě zdravá jak ryba. :-)
Grilování bylo letos také, jen se toho úkolu, opět úplně dobrovolně, ujal Jendův mužský potomek, tak to bylo vše v pořádku. Každý pak dostal na večeři dvě velké flákoty masa, někteří slabší jedinci odpadli už při první kilové porci. Protože už hodinu předtím jsme do sebe ládovali všechno možné, co bylo vedle na stole - minichlebíčky, jabkový koláč, sušenky, buráky, sladké cosi, punč a kdo ví, co všechno.
Sem tam mezi neustálým kecáním o všem a o všech jsme si promítli pár filmů z našich aktivit posledních i historických. Bylo to fajn a rádi jsme povzpomínali. Jen sem tam jsme si na pár věcí nevzpomněli, ale to bylo určitě dáno osvětlením v místnosti :-).
Čas letí jak splašený a najednou je půl dvanácté!, takže balíme, necháváme Jendovi nesnědených zásob na další týden a jedeme domů. Už aby bylo jaro, to zas budeme spolu kdesi na toulkách.
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

7.10.2022
Zdá se, že se vracíme k pravidelnosti, podzimní výlet je v řádném termínu!

Tentokrát nám to netrvalo až zas tak dlouho, abychom se shodli na termínu naší společné podzimní akce. Účast dokonce přislíbili všichni - Tom, Ivo, Jarda, Standa, Tomáš, Honza a Petr. Teď nevím, na koho jsem zapomněl .....
Pravidelné střídání lokalit, kudy se pak couráme, ohlásilo Beskydy. Ale kam tam? Beskydy máme docela prochozeny, přece jen desítky roků docela počmáraly turistickou mapu. Nakonec padla volba na kopec Nad Kršlí (1002m) v blízkosti hřebene Malého Polomu. Cíl tedy máme, ale včil druhá část - odkud? Jednoznačně padla volba na konečnou autobusu, nazvanou U Bebků. Je tam i hospůdka, kterou si někteří z nás dokonce i pamatují. Když jsme se ale na parkovišti odpočítali, sedmý se neozval! No jo, Standa se omluvil kvůli silnému nachlazení, tož jsme mu popřáli bezva pocení a my vyrazili do kopců.



Jo, takhle vypadala, když jsme od hospody ráno vycházeli, moc jsme si teda na oběd neslibovali, tak jedině kozí sýr, mlíko a kus chleba. A Tomáš by musel být hlady :-).



Ale dost řečí, je potřeba šlapat! Na zhruba čtyřech a půl kilometrech nás čeká převýšení cca 500 metrů a to je na naše třesoucí se nohy a poloviční plíce docela dost. Ale cesta krásným podzimem, zprvu okolo pěkných a udržovaných horských chalup, ubíhala slušně. Samozřejmě jsme nezavřeli pusy (řečněním, ne jídlem, to jsme si odbyli už na parkovišti), ale u toho jsme stíhali najít i nějaké houby. Petr by se totiž bez nich nemohl vrátit a dveře s teplou postelí by mu zůstaly zavřené. Jak kruté!
Po vyčerpávajícím stoupání většinou necestou než cestou nacházíme fajn posezení. A už při příchodu je jaksi povědomé - jojo, tady jsme už kdysi museli být ..... ale kdo si vzpomene .....Ivo, tak řekni něco ........už ani Ivo??? Nakonec jsme se společnými silami dobrali jakéhosi výsledku. Ano, před mnoha lety jsme sem došli z úplně jiné strany a s jiným cílem. Níže je fotka z té výpravy, bylo to v roce 2014, také na podzim a šli jsme z Visalají na Malý Polom.



V klidu posvačíme, povzpomínáme, ucítíme Jardovy rybičky a vrhneme se do posledních metrů na Kršli. Procházíme nádherným podzimem, barvy listnáčů se mísí se zelenou barvou smrků, do toho slunce, teplo, parádní výhledy, únava .... co víc si přát. Zdoláváme opravdu poslední metry a sedáme si na vršek kopce mezi borůvčí, kde si dopřáváme kafe a opět něco na zub. A dokonce jednomu turistovi zachráníme život, když k nám přijde s dotazem, kde je červená značka :-). Ta je kilometr jinde.
A teď už jen dolů, takovou cik cak zkratkou, je to sice delší, ale o to horší cesta. Ale jo, zpočátku hodně strmé klesání, kolena nám za něj fakt děkují! Na jedné velké kládě jsme si při jejím překonávání natrhli mezinoží a kousek dál sebou Petr fajn švihnul :-), houby naštěstí přežily. Pak po "krásné" dlouhé asfaltce (připomíná nám to nekonečnou cestu na tábořiště) scházíme na parkoviště, kde nacházíme naše auta v nezměněné podobě a tak jdeme k Bebkovi na oběd. V nově rekonstruované hospůdce mají sice menší výběr jídel, ale hustá polévka, výborné řízky a řepový salát s kozím sýrem (ten tu je ještě z minulého století) nás dokázaly nasytit.
Den se parádně vydařil i díky počasí, na závěr nechybí u aut hromada domácích buchet .....  uf, už se to do mě fakt nevejde.
Skoro :-).
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

6.5.2022
Po nekonaném vánočním posezení jsme se těšili!

V tomto jarním období chodíváme na tradiční výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. To víme my všichni, předchozí věta je pro neználky, žejo.
Počasí mělo přát, čas už máme všichni, přehoupli jsme se do důchodcovského věku (ale každý by nám hádal tak 25-29,5 roku!). Plán byl domluven předem - v pátek odpoledne k Tomášovi a Honzovi na chaty, tam přespat a další den do hory.
Hned po příjezdu někteří z nás neodolali a museli se pochlubit buchtama (žejo Tome) nebo tyčinkama (žejo Jardo) :-)), ale chlubili se cizím peřím, dělaly to za ně manželky! Nicméně všechno vypadalo velice jedle. Nebo smrk? ....asi fakt jedle.... Po krátkém odpočinku od předlouhé hodinové cesty autem a v sedě! jsme zapálili oheň pod kotlem, tedy v kotli, vytáhli globusové buřty a šlo se na věc. Iniciativě a lidové tvořivosti se meze nekladly, takže vznikaly krásné růžice otvírajících se špekáčků, doprovázených škvařením tuku v nich. A pak malá hostina se vším možným, co kdo dovezl.
Po špekajdách následovala krátká pauza, pak jsme se přestěhovali do jedné z chat a tam pokračovali v hodování a nemístném pití alkoholu, na každého vyšly tak dvě štamperle a deci vína. To vše doprovázeno prohlížením fotek z našich už hodně dávných výprav do Tater, Roháčů, Beskyd .... Někteří si to ještě dokonce i dobře pamatovali (ahoj Ivo :-) a byli schopni popsat nejen kdo je z nás kdo, ale i trasy našich putování. Jen jsme tiše Ivovi záviděli, ale proto si ho s sebou bereme. Čas rychle pokročil, byl čas ulehnout a vyspat se na zítřejší výšlap.

Za kuropění v následující ráno, odhadem už okolo sedmé, jsme se začali postupně zjevovat v kuchyni a hledat, co kde k jídlu. A samozřejmě si nachystat zbytečnosti do batohu, tedy kromě sváči. Už ani nevíme, v kolik jsme vyjeli směr osada Bílý Potok, je kousek za Vrbnem a odtud vycházíme. Po zdárném zaparkování vede první třetina trasy po lesní silničce, sice do kopce, ale na rozehřátí tak akorát. Vcházíme do smrkovo-bukových lesů, mezi mohutné solitérní skály, které jsou díky ještě nevyrostlému listí krásně přehledné. Kocháme se, funíme a u toho ještě stíháme furt o něčem kecat. Silnička přechází v lesní cestu, pak v pěšinku v trávě a mechu, docela začíná stoupat, ale naštěstí netrvá dlouho a po hodině a půl jsme na Karliných kamenech, nejvyšším bodu naší cesty. Krásný to skalní útvar, s rozhledem na ještě částečně sněhový Praděd a hlavně vhodný na vydatnou svačinu.
Pak otáčíme a vracíme se zpět jinou trasou, ještě na jednu skalní vyhlídku, opět s Pradědem a pak sestoupíme cikcak na kozí stezku, která jen mírně klesá a vede nás opět okolo nádherných skalních stěn zpátky k Bílému Potoku. Nepotkali jsme nikde ani živáčka, vystačili jsme si sami, jen s nádhernou přírodou.
Drobně unaveni usedáme s hekáním do aut a jedeme do Vrbna na pozdní oběd. Tomáš našel penzion U Hradilů, kde bylo prázdno, ale kde nás obsloužili výborným jídlem za výborné ceny. Smažák, kačena, líčka, placky, stejk ..... co víc si mohou důchodci přát! Jen na otočku se pak vracíme na chatu posbírat zbylé věci, loučíme se a těšíme na další společnou akci. A vůbec nemusí být až na podzim!! Jsme důchodci, času je habaděj, takže téměř kdykoliv  ......
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

16.10.2021
Je přesně, fakt přesně, sobota 16.10.2021 a v tomto termínu nemůže být nic jiného, než podzimní výlet!


Možná si někdo vzpomene, že posledně chyběl Standa, tak tentokrát nechyběl. Ale zase chyběl po dloooouhé době Tomáš, prý rýma, chrchlání a podobně. Prý :-). Ale jo, my ostatní to bereme jako důvod k neúčasti a respektujeme jeho rozhodnutí.
Tak už se snad konečně dostanu k tomu výletu .....ale teď si nemohu vzpomenout, k jakému ....... no nic, třeba se mi za chvíli rozsvítí ....... jo!! Mám to!

Když se brzy ráno sbíráme jako spolujezdci do aut, je zamračeno, ale předpověď slibuje výrazné zlepšení. Takže s optimizmem :-). Jedeme do Hostýnsko-Vsetínské hornatiny, konkrétním výchozím bodem je obec Hovězí .. nebo Vepřová .... tak nějak, kousek za Vsetínem a čeká nás zhruba třináctikilometrový okruh po hřebeni místních kopců. Už před příjezdem se krásně vyčasilo, modrá obloha, na ní několik bílých (smí se vůbec používat slovo bílý?) cestovatelů a my ještě u aut spořádáme pár čerstvě napečených buchet. Energie se bude hodit, hned z počátku totiž stoupáme docela prudce a kopec se nám zdá být téměř nekonečný. Odměnou jsou ale nádherné výhledy, vzduch je úplně čistý, průzračný, žádné zamlženo ani v dálce. Je to tady zajímavá krajina, úplně rozdílná od Jeseníků i od centrální části Beskyd, kam oko dohlédne je nepřeberné množství kopečků, údolíček, luk a remízků. Sem tam je kdesi nahoře v zářezu kopců nějaká stará chalupa, u ní malé hospodářství, sem tam kráva, vítací psi. Je to všechno takové malebné, s barevným podzimem, fakt okulahodící. Kromě toho, že neustále o čemsi klajdáme, stíháme pochytit i tuhle krásu a někteří z nás se pomocí moderní techniky snaží uchovat ji v podobě bitů, bajtů a pixelů ve svých telefonech a foťácích.

Cesta nám ubíhá překvapivě dost rychle a tak máme čas se posadit, posvačit a povykládat .... ale to přece děláme neustále celou cestu:-).Poledne se už překulilo a nás pomalu začíná trápit rozhodnutí, kde si dáme dobrý oběd. Hospůdek je dole v údolí dost, otázkou zůstává, jestli i otevřených. Jen si v posledním úseku cesty nejsme jisti, zda to na oběd stihneme, anžto jsme při sestupu maličko netrefili tu správnou stezku. Ale někonec se vše v dobré obrátilo a celková "zacházka" byla tak tři sta metrů. Rozhodujeme se, kterou hospůdku navštívíme jako první a pak si děláme seznam dalších, kdybychom neuspěli. Nakonec jsme zakotvili v asi čtvrté hospůdce Pod Černým, přímo u hlavní cesty. Na jídelníčku asi dvacet v podstatě jen českých jídel, žádné ala něco, ale opravdu samá klasická jídla. Guláš, svíčková, vepřová, borůvkové knedlíky s ozajstnými borůvkami, ... ale chyběl smažák! Teprve po objednání jídel jsme měli odvahu se na smažák zeptat obsluhy a byli jsme ujištěni, že i ten je. Tak si ho dáme příště. Někdy, někde.
Po naprosto dokonalém obědě jsme jen funěli, ale k autu se nám podařilo se dostat a Tom vybalil klasické, domácí a ještě k tomu povidlové buchty! Samozřejmě jsme si každý dali, to je prostě rituál a bez něj by nebyl výlet správně zakončen. Navzdory Gretě nasedáme do našich benzínových a dieselových aut a další zastávka bude až doma. Krásný, pohodový výlet je za námi, později na něj povzpomínáme nad fotkami či krátkým filmem a teď vstříc Vánocům!
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

12.8.2021
Mezi jarem a podzimem

Párkrát do roka se pokoušíme vydat se i jinam a jindy, než v pravidelně nepravidelných jarních a podzimních společných výletech za poznáváním neznámých míst. Byť tedy v menších skupinách, bo někteří jsou na dovolené, daleko, vysoko, široko a bůhví kde všude rozlezlí. A i jako jednotlivci při seniorské turistice nacházíme zajímavá místa.
Tak například Ivo našel (houby našel, na mapách je to už dávno :-)) zajímavé skalky poblíž Žďárského potoka. Ale ani on nebyl přímo na nich, takže v podstatě stále místo "hic sunt leones" (česky Zde jsou lvi, anglicky Here are the lions, německy Hier sind die Löwen, vietnamsky Sư tử đây a tradiční čínštinou 這裡是獅子).
Slovo tedy dalo slovo, stavili jsme se (Tomáš a Honza) u Ivoše na chatě a znaveni z předchozího dne ze společného docela slušného cyklovýletu vyrazili. Pomalu. Po chvíli vcházíme do lesa a v něm pokračujeme po starém, vysokou trávou zarostlém tělese místní úzkokolejky, která sloužila kdysi pro svážení dřeva koňmi. Je zajímavé, že to kdysi těžařům stálo za to, pracně srovnávat svah, stavět množství kamenných podpěrných zídek. Možná trať sloužila i jako "přístav" pro dřevo z širokého okolí jiných kopců.... kdo ví. Za chvíli křižujeme žlutou značku a jen mírným stoupáním pokračujeme po fajn lesní cestě až k malinké lovecké chatě přímo pod vrškem kopce zvaného Mazance. A na něm jsou první skaliska. Sedáme k stolku u chatky, vyndáváme drobnou sváču a najednou slyšíme hlasy. Kdesi mezi stromy zahlédneme pár turistů, za chvíli dalších několik a pak se vyrojí snad celý autobus důchodců! Ne, že bychom my nebyli, ale tohle byli většinou i o dost dřívějšího data narození. Někteří jdou svižněji, někteří s vydatnou podporou hůlek. Kde ti se tu vzali? Dyť k nějakému místu, kde je ten bus mohl vysadit to je cca 4,5km! Ale evidentně jsou i ti pohybově "nejslabší" jedinci zvyklí se takhle trmácet. Podle řeči tohle místo jejich vůdkyně znala, také si dali pauzu, ale my se raději vytratili a pokračovali na vedlejší vršek jménem Maliník. Je také obkolesen množstvím zajímavých skal, výchozů a bradel, bohužel dost mezi stromy, ale i tak fajn na prolézání. Našli jsme dokonce krásné skalní okno, takový tunel větším masivem skály, fakt zajímavá trhlina, kterou se dalo bez problémů projít na druhou stranu, ale s nízkým stropem, což Tomáš s Honzou poznali na vlastní hlavě. A pak kousek strmě nahoru na kopec. Chvíli prolézáme vršek okolo skalek, chvilku posedíme a vracíme se na Mazenec v naději, že důchodcovská grupa již odešla. Naštěstí tomu tak bylo a tak jsme mohli prozkoumat ještě i tohle malé skalní městečko krásně rozpukaných skal.
Ještě společná fotka a vydáváme se zpět téměř stejnou cestou k Ivošovi na chatu. Fajn výlet, fajn počasí, bezva zajímavé místo! Není daleko od hlavní silnice Rýmařov - Skřítek a penzionku Zastávka, kde se dá zaparkovat. Tak naplánujte a vyrazte!

 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
 

26.6.2021
Jarní výlet vloni nebyl, tak jsme se na letošní fakt těšili.


Ale zase nám to nevyšlo díky kovidu a počasí, nezbývalo, než si jako typický jarní den určili 26. června. To jde, ne? Byli jsme téměř kompletní, jen Standa chyběl, jeho neúčast jsme sice chápali, ale bylo nám to líto. Toma, jako místního znalce prostředí mezi domorodci, jsme vyzvedli ve Vítkově a byl naším navigátorem po silničkách nezmapovaného území. Dokonce jsme chvíli jeli po krásně kodrcavé tankové silničce z dlažebních kostek, naštěstí nikde žádný tank či jiné bojové vozidlo nevyjelo s houští.
Cílem výpravy je západní hranice vojenského újezdu Libavá, výchozím bodem vlaková stanice Domašov nad Bystřicí. Krásné staré nádraží, sice trošku zubem času omšelé, ale s prosvítajícími starými nápisy kopírující běh jeho dějin. Taková fajn nostalgie a připomínka našich putování před padesáti lety.

Na první (druhé?) koleji nás čekal moderní malý motoráček, ale měli jsme problém - nikdo už nevěděl, zda dveře samy otevřou nebo je potřeba něco zmáčknout či za vzít kliku a kdo nám dá znamení, že už se může nastupovat, aby nám to neujelo, kde koupit jízdenku? .... Těch neznámých bylo hodně, ale aspoň jsme mohli vést o problému debatu :-). Nakonec vše dopadlo dobře, usadili jsme se sami v přeplněném kupé. No jo, ale jak budeme vědět, že vlak zastaví na druhé (naší) zastávce, když ta předchozí i ta naše je jen na znamení? Naštěstí dorazil průvodčí, zaplatili jsme a on raději navrhnul, že nám teda to tlačítko znamení k strojvůdci zmáčkne sám. Asi mu bylo jasné, že je to na naše geniální mozky už moc. Pak jsme objevili i panel s nápisy stanic a uslyšeli perfektní, všepojímající hlášení neznámé paní. Tak první stres je za námi.

Za pár minut a po projetí asi ŠESTI! tunely vystupujeme ve Smilově a po tůristické značce se vydáváme podél trati a říčky na zpáteční cestu. Ostře zaříznuté údolí, pěkná říčka a stín mezi stromy dával trošku zapomenout na úmorné vedro. Klikatící se cesta vedla i pod množstvím krásných železničních mostů, těch bylo celkem snad deset. Přestávka u říčky na jakémsi posezení, při sklence červeného vína a domácí bublaniny nás trošku osvěžila, ani komáři překvapivě moc nehryzli. Další zastávkou byl velký, ještě funkční lom, pak průchod okolo vysokých skal, na kterých vesele dováděli horolezci (žádné buch jsme naštěstí neslyšeli). Ale kvůli skalám jsme museli nahoru snad padesát výškových metrů!! a v tom vedru to byl zářez :-). Naštěstí jsme to všichni zvládli bez použití kyslíkových lahví (horolezec Holeček by z nás měl radost) a jali se sestupovat k cíli .... tedy spíš k začátku .... nebo kam to vlastně? Těšili jsme už na pořádný oběd kdesi v restauraci. Volba padla na Podlesí. To je ... píp píp ... světa, ale s novým, hezkým penzionem Schönwald. Hezké prostředí, fajn jídlo. Vstávat ze židlí se nám nechtělo, ale čekala nás ještě zastávka na kafe u Toma, s drobným pohoštěním vlastnoručně upečeným jeho ženou a s povinnými a tradičními povidlovými buchtami. Jen nebyly povidlové!!
A pak už loučení a návrat zpět do našich domovů. Jako vždy bylo krááásně, fajn jsme pokecali, fajn se prošli, unavili, najedli ...
Nazdar podzime!
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

 
2.10.2020
Kalendář nám v těch termínech dělá binec! Jakoby sobota nemohla vycházet stále na 5.10.

Tak jsme se na truc dohodli na úplně jiném termínu našeho tradičního pochodu přírodou. No jo, skočili jsme přímo do podzimu, jaro jsme vynechali z několika důvodů - Covid-19 (jen zástupný problém), hlavně pak pochroumané končetiny a nepřítomnost na pracovišti.
Nu což, nějak jsme to s obtížemi přežili a tak se podzimní akce konala. Jen nás po dloooouhé době (pokud vůbec někdy ta doba nastala) bylo zatraceně málo, jen čtyři. Ale měli jsme se dobře, ti, co nechodí, to měli horší, ale zlepšují se :-). No kde jsme byli? V místech okolo Žimrovic, nedaleko jsme byli naposledy v roce 2003! Jarda dostal za úkol nás v Ostravě všechny čtyři najít, naložit do auta a bezpečně dovézt do Žimer. U místní pošty jsme hned po zaparkování navštívili kufr auta a otestovali Jardovy tvarohové rohlíčky. Ale pak už za neustálého klábosení šlapeme vstříc debužírovacímu výletu. Ne, fakt to není od slova bužírka, ani únavný, dlouhý, namáhavý atd. :-). Jde nám přece o to,  abychom si výlet užili se vším všudy. A tak každý z nás nesl v batohu něco pro všechny ostatní. Co to bylo, jsme postupně po trase zjišťovali. První zastávka byla na starém loveckém chodníku. Kdo neví, tak vězte, že: Lovecká stezka Lichnovských (Bukový chodník) byl vybudován pravděpodobně v 19. století, majiteli hradeckého zámku, knížaty Lichnovskými.
Na řadu tak přišla láhev dobrého červeného vína, samozřejmě nesměly chybět patřičné skleničky a do toho všeho se motala "deka", ale ne ledajaká, nýbrž krásně upečená, výborná, kostičkovaná buchta. Čvrthodinka utekla zatraceně rychle a my pokračovali chodníkem až na jeho konec a dál po lesní silničce k místu, kde kdysi stávalo jakési stavení a podle starých map i více. Dnes z něj zbyla jen studna a louka s ovocnými stromy.



No a tady bylo další pokračování našeho hodování. Na řadu přišly kuřecí řízečky, chleba, okurky, masová roláda, horká termosková káva a víno samozřejmě také nechybělo. A pak že se mají důchodci špatně. Tohle místo byl také náš nejvyšší bod cesty, odtud jsme nabrali směr k domovu a opět za neustálého povídání o všem možném jsme se snad zdrávi vrátili do Žimrovic. Jo jo, vím, ještě samozřejmě nechyběly tradiční povidlové buchty :-).

 

 

 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

 
7.12.2019
Konec roku se neodvratně blíží

a s ním je potřeba rozhodnout, kdy bude vánoční schůzka. Po demokratickém jednoručním hlasování Toma byl potvrzen termín 7.12. Samozřejmě jsme předpokládali, že tento rok, tedy 2019.

Ale co včil? Je dostatečně napečeno? Uvařeno? Nakoupeno? A začíná chaos .... naštěstí jen u Toma v domácnosti :-). My ostatní se podíváme, co je v ledničce, v Kauflandu či Lídlu a uděláme hromádky jídla, každý druh pro dalších 7 lidí. Takže to je dohromady takových cca 50? hromádek. Už jen pod představu, že to někdo musí zkonzumovat, se nám podlamují kolena o něco víc, než naší slabostí a bolavými menisky.

Ale den "Ž" jako žrací nastává. Postupně se scházíme u Toma v obýváku, tentokrát přišli všichni včas, aspoň co si pamatuji a byli jsme v úplně úplném počtu! A hned jsme se vrhli na těch pár desítek různých hromádek. Nedejte se zmýlit fotkami, na nich je jen část! Ostatní je na balkoně či v ledničce. Samozřejmě nesměla chybět "drobná" večeře paní a pána domácnosti. Tentokrát byl na stole (tedy spíš v hrnci) perfektní guláš s knedlíkem, o chvíli později v našich žaludcích. Bezedných.

V obýváku neustával takový zvukový proud mluvy a kecání o všem možném (nemoci, úrazy, kdy bude důchod atd.), sem tam se promítly nové i starší filmy, povzpomínali jsme (když jsme si vzpomněli) a bylo nám, jako pokaždé, opravdu fajn. Hodiny ubíhaly přímo ďábelsky, někteří si povolili opasky, ale jídla neubývalo. To už je úděl hostitele, že u něj zůstane jídla tak na další týden :-).
Rozcházíme se nějak po jedenácté večerní, někteří na tramvaj, jiní mají odvoz. Ale furt o něčem kecáme.
Však na jaře nebo jindy se zase uvidíme!

 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
 

5.10.2019
Tento napoprvé zvolený a neměnný termín byl vybrán úplně náhodně po týdnech dohadování a těžkých bojů

Samozřejmě se jednalo o naši podzimní akci. Tentokrát jsme požádali Jardu, aby našel nenáročnou, vpravdě důchodcovskou trasu. Kvůli jeho dolní polovině těla jsme si byli téměř jisti, že nebude moc náročná na stoupání, následná prudká klesání a nebude dlouhá. O to větší ale pak bylo naše překvapení, když tomu tak opravdu bylo :-). Takže se přidal tentokrát i Standa, ten mimochodem chyběl na jarní výpravě, také si kurýroval kolena. Ale my ostatní to plně chápeme, jen si nechceme své problémy přiznat nahlas.
A kampak že jsme to vyrazili? Na Vítkovskou vrchovinu, s kterou nás spojuje rok 1969 a náš první skautský tábor.
Postupně naplňujeme dvě auta, scházíme se na jednom dálničním parkovišti a po mírně mlhavé cestě je další zastávkou vilka "U Toma". Už jednou jsme u něj kdysi dáááávno byli a tak jsme ještě před příjezdem vzpomínali na bohaté pohoštění a tajně doufali, že nás to i letos nemine. A fakt ne! Perfektně srovnané řady perfektních štrůdlových řezů nás už na stole čekaly a když Jarda přidal další dobroty a na stole přistálo kafe, vážně jsme uvažovali o tom, že ukončíme výlet již tady. Někteří ale byli zásadně proti a tak ostatním nezbylo, než se nechat přesvědčit.
Opět sedláme naše oře, kousek popojíždíme a pak již následuje opravdu pěší chůze. Nejdříve se jukneme na Jardův "pokračovací" tábor někdy z před dvaceti lety a pak míříme k Hadince. Ale co čert nechtěl, drobet se změnilo celé okolí našeho bývalého tábořiště. Stěží jsme poznali, kde stály stany, kde kuchyně, kde brána a kudy se k táboru chodilo. Vášnivá debata se rozběhla při neúspěšném nalezení krátké, leč pro nás významné štoly vykopané v kamenné stěně. Štola byla významná proto, že jsme si ji VŠICHNI pamatovali. Jen, sakra, kde byla? Ale jako pokaždé jsme nakonec byli úspěšní - nenašli jsme ji!
Dalším cílem byly staré břidlicové lomy a štoly za Čermenským mlýnem. Ty jsme překvapivě našli a užili si jich dosyta. I bez baterek, které nás ani nenapadlo ráno vzít, protože jsme přece šli "jen" to nějakých temných štol. Ale jo, nakonec bylo moc fajn, užili jsme si to okolo nich i drobně v nich, nikdo se neztratil, po pár hodinách se pokaždé z hloubi země vynořil.  Nee, děláme si legraci, aby nás příště doma pustili :-).
Teď můžete hádat, co bylo na konec výletu. Kdo myslel teplou vanu, tak to teda ne. Na tohle nás neužije, důležitější je dobré jídlo a to jsme našli v hospůdce, jmenuje se hotel U Maria skály. Málo lidí, rychlá mladá obsluha, výborné jídlo - co si mohou důchodci víc přát? Většina z nás měla smažák jako kolo od vozu, Tomáš nee, ten tradičně kurča. Pak kafe, chvilka posezení, platíme a mizíme. Ale ještě zbývá poslední dobrota - české povidlové buchtičky na zaprášeném parkovišti. Nastává pravé chlapské společné plačtivé loučení, poplácávání, objímání, utěšování a rozjíždíme se domů. Samozřejmě jsme si nezapomněli říct, u koho se koná letošní vánoční posezení, ale už to teď zase nikdo neví. Ještě, že to má Tom v počítači ....... ale kde?

 

 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....

1.5.2019
Konečně je tu zase jaro (kolikáté pro nás?) .... a všimněte si zvětšeného písma :-)

Už jsme se nemohli dočkat vyrazit společně kamsi do lesů. Ale tentokrát to někteří sabotovali, musíme poznamenat, že ne všichni vlastní vinou. Tak třeba Standa, jeho kolena se nepřibližují k jezeru, ale k prahu bolesti, který mu neumožňuje náročnější potulky. Nebo Tom, ten má v plánu sebou každou zimu někde seknout, aby se pak mohl vymluvit na dlouhodobou léčbu kdesi v lázních :-).
Takže jsme se tentokrát v počtu pěti vešli do jednoho auta, které nás vyklopilo na parkovišti v obci Dolní Lomná. Krásné, neskutečně slunečné a teplé ráno po předchozích deštích bylo pro všechny překvapením. Meteorology nevyjímaje. Nejdříve ale Ivo dostal dárek ve formě (proti)medvědí rolničky, všichni jsme z ní ale měli neskutečnou radost, protože nám tím pádem cinkala celou cestu :-). V plánu bylo obejít takovou hřebenovou podkovu přes Tetřev. Ale již po pár minutách pochodu je všechno špatně. Docela výživné stoupání nám kamsi zašantročilo naše hlasivky, které přehlušilo sípání nedostatečně okysličovaných plic. Opravdu snad pět kilometrů strmě nahoru, do výšky tak zhruba dvou kilometrů (nebo 950 metrů?, těžko říct, mozek se vzpíral). Ale cestou jsme si vychutnávali nádherné rozhledy po odlesněných okolních svazích. Pravda je, že být tam lesy, neviděli bychom opravdu krásné hřebeny protějších kopců, na kterých ještě i lesy zbyly. Nahoře se naštěstí vše vrátilo do starých kolejí a my se mohli ukecat, ostatně jako pokaždé :-).
A na obrátce nás čekalo jedno překvapení - nenašli jsme chatu Tetřev! A přitom někteří z nás si ji pamatovali jako velkou, dřevěnou, klasickou horskou chatu, okolo které jsme jezdili na běžkách! Internet později doma však nezklamal a po dvouvteřinovém hledání jsme zjistili, že starou chatu bylo nutné z důvodu špatného technického stavu v roce 2006 zbourat. Nevadí, stavili jsme se aspoň na nově vybudovanou vyhlídku a pod původní Kamennou chatou si dali sváču. S kofolou.
Cestou zpátky do údolí jsme míjeli několik dalších chat, o kterých jsme už neměli téměř ani tušení a ještě krásnějšími (než cestou nahoru) hlubokými hvozdy, v kterých na mnoha hektarech nebyl ani jeden strom, pomalu sestupovali do Lomné. Nakonec se nám podařilo díky GPS a chybějícím turistickým značkám, ty zůstaly kdesi na kmenech na pile, dojít do údolí. První kroky tam dole nás neomylně zavedly do místní hospůdky s báječným jídlem. Fakt, nekecáme! A ještě k tomu za lidovou cenu. Co víc si mohou důchodci přát :-). Jako zákusek nechyběly (narozdíl od tradičního dodavatele Toma) české buchty, krásně čerstvé, tvarohové .... joo víme, Tome, že mají být povidlové ....
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

8.12.2018
Váááánoce,  váááánoce ..... budou teprve, klídek.

Tak jsme po roce zase losovali, u koho se zase v tom předvánočním shonu sejdeme posedět, povykládat, prohlédnout fotky a filmy. Naše, aby nedošlo k nesprávným interpretacím.. Ale jelikož existuje tabulka, kde je pořadí hostitelů pevně dáno a losování by bylo prohlášeno za neplatné, nakonec se ani nekonalo a Ivo to vzal s pokorou na sebe.
Uf, to je úvod jak noha, žejo :-)
Je to snad dva roky (nebo tak nějak), co jsme oslavili 45 roků našeho společného skautího "putování" a už je tady PADESÁTKA! Ani se tomu nechce věřit a leckomu z nás při tom pomyšlení lehce zvlhne prach .... ééé tedy zrak. Sedmnáctá hodina, určená k setkání, ještě nenastal a my už sedíme pohodlně usazeni v židlích a křesílcích. Květa, žena to Ivošova, dostala vděčný úkol zaplnit naše prázdná, v očekávání bohatýrských jídel již dva dny hladová břicha. Takže po nezbytném přípitku jsme se pustili do díla. Sem tam jsme udělali krátkou přestávku, abychom si promítli nějaké fotky z našich posledních akcí, promítli filmy nejnovější i hodně staré. Opravdu bylo na co vzpomínat!
Jedním z hlavních bodů, né-li tím nejhlavnějším, byl parádní čokoládový domácí tmavý kulatý poschoďový ozdobený a nakonec nakrájený dort! Museli jsme opravdu seknout poklonu Tomovi, který zajistil jeho výrobu a hlavně bezpečnou dopravu na místo určení, tedy na stůl mezi nás. A naprosto se trefil do naší chutě! Nesmíme ale zapomenou na dobroty paní domácí, ani na dobroty, které jsme si donesli sami, samozřejmě k rozdání druhým. Někdy :-) Řízečky, salát, tyčinky, chlebíčky, drobné zobání, nějaké to kukroví, kafe, kofola, víno, fernet a určitě další věci, které jsme ani nestili zaznamenat před jejich koncem v našich žaludcích.

Tož fajné to bylo!
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

3.11.2018
Roky jenom letí ....

Ani jsme to tak nezaznamenali, ale těch padesát roků uběhlo bohužel jako voda. V roce 1968 obnovil svou činnost 5. oddíl, v kterém jsme pár let vyrůstali, učili se dovednostem a i po ukončení jeho činnosti zůstali přáteli. A tak jsme se rozhodli připomenout si tuto dobu podzimní výpravou (protože jarní se nekonala) a kam jinam zajít, než do míst našeho táboření na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Tentokrát jsme si domluvili termín pár týdnů předem, abychom stihli zajistit krásné počasí, což se nakonec fakt povedlo. Bylo totiž pěkně ..... hnusně. :-).
Ale od začátku. Sraz na Visalajích v 9:13 se podařilo dodržet a všech nás sedm účastníků jsme se vydali vstříc mlze, mrholení, vlhku, hladu, žízni a hlavně opékání buřtů. Jo, zapomněl jsme na upadlou podrážku. Prvním bodem pochodu je Bílý Kříž, kde nás překvapila docela rozsáhlá výstavba, pak hřebenem nad tábořiště a sestup k němu do údolí. Cestou jedna z Petrových pohorek si řekla, že toho má plné kecky a odloupla si kus podrážky. Jenže to na Petra neplatilo a zavřel jí toho žraloka několika metry américké pásky, kterou měl čirou náhodou v batohu.
Naše táborová louka je stále loukou, i když menší díky několika vzrostlým smrkům. A hlavně je u ní ohniště. Nebylo jednoduché najít potřebné množství suchého dřeva, ale nakonec se sešla slušná hromádka. Padaly sázky, zda se Ivošovi podaří zapálit oheň jednou sirkou, i když půlmetrovou. Petr měl pro jistotu Pepo, ale to jsme zavrhli, co kdyby byl později hlad a třeba se dá sníst. První sirku Ivo s trémou třesoucí se rukou zlomil, čímž u nás hodně klesl v ceně, ale hned další sirku zapálil a dokonce i podpálil chrastí, takže se u nás zase posunul hodně vysoko :-).

Po zamoření celého údolí hustým kouřem jsme si podělili globusové buřty a začalo opékání. Naříznuté růžice buřtů se otvíraly a pozvolna se měnily v čistý uhlík. I ten se dá jíst. Nakonec jsme si všichni pochutnali, dali bezva zákusek, zamáčkli slzu a vyrazili na zbytek cesty, která už teď byla jednodušší, furt do kopce. Ale dopředu nás hnala vidina pozdního oběda v některé restauraci na Visalajích, což se nakonec vyplnilo. Jen někteří jedinci ..... jéé, ahoj Ivo .... si nedali žádné jídlo. Polévka, smažák a perfektní lívance s OZAJSTNÝMI borůvkami byly k nezaplacení. I když jsme to nakonec zaplatili.
Na parkovišti u aut jsme ještě maličko pokecali, zapili oběd něčím silnějším než je kofola a houstnoucí mlhou vyrazili domů. Bylo fajn!
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film ....
 

2.12.2017
Dlouho jsme se neviděli

takže jsme se museli sejít na vánoční klasiku. Tentokrát to úplně náhodou po pravidelném otočení kruhu vyšlo na Standu, který byl jistě poctěn naší návštěvou. Ale co mu zbývalo, žejo :-), a my s radostí, že pohoštění bude chystat někdo jiný, přišli v plném počtu.
A tak jsme jedli, pili, povídali si, vzpomínali, promítali, prohlíželi, chodili pravidelně čůrat .... A jako obvykle jsme si dali marné předsevzetí, že takhle se přežírat fakt už příště nebudeme!

Více fotek ve fotogalerii ...
A zde je zase krátký film
 

21.10.2017
Sovinec jsme neviděli .... a pak viděli


Podzimní výprava se tentokrát nesla v duchu silně podzimním, studeném, mlhavém, s místními bouřkami ..... tedy spíš hřměním.
Přípravy začaly dostatečně včas, upřesňovali jsme účast, odjezdy, příjezdy, dopravu, jídlo. Jen to bylo tentokrát celé jakési zmatečné a DOKONCE někteří jedinci (nebudeme jmenovat Standu Mikolajka, to se nedělá, žejo) z výpravu couvli! Prý nevidím, neslyším, nechodím. Ale my ostatní si myslíme své :-), ale Standa asi fakt nemohl. No jo, dvacet nám už není .... tak že by třicet?
Nakonec všechno dopadlo tak, že Ivo s Tomem dorazili na Ivošovu chatu v pátek později odpoledne, Jarda, Petr a Honza až za ťmy a Tomáš jako samostatná jednotka v sobotu ráno.
Jak jinak, večer jsme poseděli nejdříve u řízku a bramborového salátu, který nám nachystala Květa (žena to Ivošova), odzkoušeli jsme něco druhů zemitých kořeněných žaludečních likérů a pozobali co se dalo. A že toho "co se dalo" bylo docela dost! Okolo půl jedenácté již někteří slabší jedinci začali pomalu odpadat, takže jsme se nastěhovali do podkroví, pochlubili se svými spacáky a zalehli.

Ráno nás vzbudil hodně brzký Tomášův příjezd, fakt osmá hodina ranní není ideální čas :-) a rachocení dvířek od kamen, to jak Ivo zatápěl. Což byla bohulibá a vítaná činnost. Pohled z okna nás ale moc ven nelákal, plha zleva zprava. Navíc jsme ani nespěchali, takže ještě trocha kávy, pak zabalit drobnou svačinu (někteří ale i větší, taková štangle salámu není cestou k zahození) a už se skládáme do jednoho auta. Ivo ale musel zůstat na chatě, už se prostě nevlezl. Sice se vymlouval na svou nedávnou operaci kolene, ale přece i s napuchlým a krvácejícím kolenem se dá někam dojít :-). Ale aspoň jsme měli jistotu, že někdo bude udržovat oheň.
Čekalo nás asi 25km autem, cesta ubíhala rychle a pomalu, rozhlíželi jsme se po krásné krajině, z které ale bylo vidět jen tak 50 metrů od silnice a kudy vede silnice, to jsme odhadovali v té mlze jen po paměti, kterou ale nemáme. Takže jednoduché to fakt nebylo.
Počátek cesty jsme měli plánován na Sovinci, kam jsme sice dojeli, ale našli jsme jen malé parkoviště, okolo nebylo kromě šedé stěny nic. Chvilku se motáme jak .... pod splavem, ale nakonec přeci jen červenou značku nacházíme a s funěním stoupáme na kopec. Naštěstí nám kecání o všem možném chůzi usnadňuje, ale na druhou stranu zase fest znesnadňuje dýchání. Podle videa se dá i určit, kdo byl tentokrát nejukecanější, ale Tom, Petr, Honza ani Tomáš to nebyl :-). Ale je i tak krásně, fajn podzim, zlaté listí všude okolo, jen škoda, že nejsou výhledy. Nad paseckým vodopádem asi v polovině cesty si dáváme krátkou pauzu na sváču (a na tu štangli salámu), měníme červenou značku za zelenou a s vidinou dobrého oběda a kávy míříme přes Křížov k chatě. V Křížově jsme opravdu mile překvapeni! Z malého kostelíka, mimochodem krásně opraveného, se vyklubala místní galerie, kde pod dohledem bodré paní prodávají a vystavují hromadu různých předmětů, historickými zbraněmi počínaje, obrázky místních malířů a různou keramikou konče. A k občerstvení téměř vše, co si zamaneme, opravu pěkné, zajímavé, nečekané.
A pak už jen najít auto, odskočit si na hrad Sovinec, který někdo asi postavil, když jsme byli na výletu, protože při příjezdu nebyl vidět a pak honem na oběd. Restaurace Zastávka nás nezklamala, jídlo perfektní v dostatečném množství. V poměru počtu porcí s kuřecím stejkem vyhrál smažák :-). Kafe tentokrát nebylo, čekalo nás až na chatě.
A pak už jsme se rozprchli kudy se dalo, s očekáváním tradičního vánočního posezení, tentokrát u Standy (to je ten ulívák :-)) .... jééé, ahoj Stando!
 
 
Více fotek ve fotogalerii ...
 

14.5.2017
Výprava jarní - do území dávných vzpomínek


Tahle výprava byla, mimo jiné, i za vzpomínkami na naše mládí, kdy jsme v okolí Kyjovic prošli nesčetně stezek a chodníčků a trávili bezvadné chvíle našeho skautského života. Ale dost nostalgie.
Tentokrát jsme na sraz nepřijeli tramvají číslo pět, jako za dávných časů, ale to jen proto, že jsme u točny v Porubě nenašli místo na zaparkování :-). Takže to vůůůbec nebylo z lenosti! Jako vždy jsme si hned po vystoupení z aut popřáli hezký den a lehké nohy a vyrazili do terénu. Celou cestu do Pusté Polomi jsme prokládali žvaněním o všem možném, prostě ústa se nám nezavřela ani na chvíli. Jasně, je nezbytně nutné informovat se, co se kde šustlo, žejo. Ale není to nic neobvyklého, i o tom jsou naše výlety, s kým si jinak popovídat (doma to nejde?).
Z Polomi pokračujeme lesní cestou po hřebeni Kozlíček a prudce sestupujeme k Panskému mlýnu. Tady nás čekal velmi náročný přebrod divokého potůčku Sezina, jeho deset centiMETRŮ hluboký proud nám dal zabrat. A dál loukami kolem něj - krásná mokrá, šťavnatá tráva nám umyla boty zevnitř a navíc jsme překonali další hluboký brod, tentokrát s pomocí vyspělého technického zařízení, zvaného klacek. Vystoupáme téměř ke Kyjovicím, kde nám na lavičce domácí/hosté krátká přestávka se svačinou vlije do žil další elán. Pak cestou i necestou se pomalu vracíme k výchozímu bodu, ještě jeden skok přes pramínek potůčku a přicházíme k perníkové chaloupce, zvané restaurace Hotelík. Co následovalo, lze vyčíst z předchozích výprav. S vypouklými břichy a hekáním vracíme k autům. Nesmí chybět něco na rozloučenou a pak jen odjezd.
Bezvadně bylo!! ............... ostatně jako vždy :-)

Více fotek ve fotogalerii ...
 
A zde je zase po delší době krátký film
 

10.12.2016 Vánoční posezení u Jardy

N
o, tady není moc co psát :-). Prostě bylo strašně všeho moc - jídlo, víno, ženy, zpěv ..... A samozřejmě hodně vzpomínání, fotek, filmů, vyprávění, historek, pobryndaných triček, politých ubrusů, kostí z perfektní kačeny. Paráda. Tak si to pro velký úspěch zase za rok zopakujeme!
 

Více fotek ve fotogalerii ...
 

5.11.2016
Výprava podzimní -Beskydy, Samčanka


Léto je daleko a zima blízko. Co to znamená? Jednoznačně podzimní výpravu stále „mladších“ skautů 5.oddílu. A protože se oblasti, kam chodíme střídají, tak tentokrát byly ve hře Beskydy. Pohybu turistického přes rok mají někteří nejmenovaní přes rok pomálu, tak trasa byla zvolena tak, aby všichni do cíle došli: Samčanka, po žluté značce na Lhotskou rozcestí, přes Rožnovský vrch, Mičulky, Javořinu a Myslikovjanku zpět na Samčanku. Začátek cesty po žluté tedy nic moc, silnice, ale pak to nabralo na strmosti i zajímavosti a cesta korytem horského trošku divočejšího potoka byla o to krásnější. Na nejvyšším bodě cesty, sedlo Lhotská, jsme dali posilňující svačinku a hurá do civilizace. Posezení v novém přístřešku na Javořině bylo krátké, protože vidina dobrého jídla na Samčance nás táhla dolů.
Takže na „modrou“ a přes Javořinku, kde Tom T. zamáčknul slzu nad svým zde prožitým prázdninovým mládím, směr vůně kuchyně. Během naší služby se nic zvláštního nestalo! Tak jsme na vojně hlásili průběh dne dévéťákovi a totéž platilo i o cestě k autům. Světlým bodem, kromě tradičních buchet u auta (vlastně netradičních, nebyly to české buchty !!!), byla rychlost obsluhy a dobré jídlo v restauraci na Samčance.
No a to je vše. Až vytrávíme po jídle, dáme zase jarní výpravu, co?
 
Více fotek ve fotogalerii ...