Jste na stránkách, jež jsou věnovány aktivitám skupiny přátel - oldskautů, kteří již po dobu
desítek let tráví volné chvíle v přírodě.

A kdo má rád přírodu ve fotografii, může se podívat třeba tady...

2.10.2020
Kalendář nám v těch termínech dělá binec! Jakoby sobota nemohla vycházet stále na 5.10.

Tak jsme se na truc dohodli na úplně jiném termínu našeho tradičního pochodu přírodou. No jo, skočili jsme přímo do podzimu, jaro jsme vynechali z několika důvodů - Covid-19 (jen zástupný problém), hlavně pak pochroumané končetiny a nepřítomnost na pracovišti.
Nu což, nějak jsme to s obtížemi přežili a tak se podzimní akce konala. Jen nás po dloooouhé době (pokud vůbec někdy ta doba nastala) bylo zatraceně málo, jen čtyři. Ale měli jsme se dobře, ti, co nechodí, to měli horší, ale zlepšují se :-). No kde jsme byli? V místech okolo Žimrovic, nedaleko jsme byli naposledy v roce 2003! Jarda dostal za úkol nás v Ostravě všechny čtyři najít, naložit do auta a bezpečně dovézt do Žimer. U místní pošty jsme hned po zaparkování navštívili kufr auta a otestovali Jardovy tvarohové rohlíčky. Ale pak už za neustálého klábosení šlapeme vstříc debužírovacímu výletu. Ne, fakt to není od slova bužírka, ani únavný, dlouhý, namáhavý atd. :-). Jde nám přece o to,  abychom si výlet užili se vším všudy. A tak každý z nás nesl v batohu něco pro všechny ostatní. Co to bylo, jsme postupně po trase zjišťovali. První zastávka byla na starém loveckém chodníku. Kdo neví, tak vězte, že: Lovecká stezka Lichnovských (Bukový chodník) byl vybudován pravděpodobně v 19. století, majiteli hradeckého zámku, knížaty Lichnovskými.
Na řadu tak přišla láhev dobrého červeného vína, samozřejmě nesměly chybět patřičné skleničky a do toho všeho se motala "deka", ale ne ledajaká, nýbrž krásně upečená, výborná, kostičkovaná buchta. Čvrthodinka utekla zatraceně rychle a my pokračovali chodníkem až na jeho konec a dál po lesní silničce k místu, kde kdysi stávalo jakési stavení a podle starých map i více. Dnes z něj zbyla jen studna a louka s ovocnými stromy.



No a tady bylo další pokračování našeho hodování. Na řadu přišly kuřecí řízečky, chleba, okurky, masová roláda, horká termosková káva a víno samozřejmě také nechybělo. A pak že se mají důchodci špatně. Tohle místo byl také náš nejvyšší bod cesty, odtud jsme nabrali směr k domovu a opět za neustálého povídání o všem možném jsme se snad zdrávi vrátili do Žimrovic. Jo jo, vím, ještě samozřejmě nechyběly tradiční povidlové buchty :-).

 

5.10.2019
Tento napoprvé zvolený a neměnný termín byl vybrán úplně náhodně po týdnech dohadování a těžkých bojů

Samozřejmě se jednalo o naši podzimní akci. Tentokrát jsme požádali Jardu, aby našel nenáročnou, vpravdě důchodcovskou trasu. Kvůli jeho dolní polovině těla jsme si byli téměř jisti, že nebude moc náročná na stoupání, následná prudká klesání a nebude dlouhá. O to větší ale pak bylo naše překvapení, když tomu tak opravdu bylo :-). Takže se přidal tentokrát i Standa, ten mimochodem chyběl na jarní výpravě, také si kurýroval kolena. Ale my ostatní to plně chápeme, jen si nechceme své problémy přiznat nahlas.
A kampak že jsme to vyrazili? Na Vítkovskou vrchovinu, s kterou nás spojuje rok 1969 a náš první skautský tábor.
Postupně naplňujeme dvě auta, scházíme se na jednom dálničním parkovišti a po mírně mlhavé cestě je další zastávkou vilka "U Toma". Už jednou jsme u něj kdysi dáááávno byli a tak jsme ještě před příjezdem vzpomínali na bohaté pohoštění a tajně doufali, že nás to i letos nemine. A fakt ne! Perfektně srovnané řady perfektních štrůdlových řezů nás už na stole čekaly a když Jarda přidal další dobroty a na stole přistálo kafe, vážně jsme uvažovali o tom, že ukončíme výlet již tady. Někteří ale byli zásadně proti a tak ostatním nezbylo, než se nechat přesvědčit.
Opět sedláme naše oře, kousek popojíždíme a pak již následuje opravdu pěší chůze. Nejdříve se jukneme na Jardův "pokračovací" tábor někdy z před dvaceti lety a pak míříme k Hadince. Ale co čert nechtěl, drobet se změnilo celé okolí našeho bývalého tábořiště. Stěží jsme poznali, kde stály stany, kde kuchyně, kde brána a kudy se k táboru chodilo. Vášnivá debata se rozběhla při neúspěšném nalezení krátké, leč pro nás významné štoly vykopané v kamenné stěně. Štola byla významná proto, že jsme si ji VŠICHNI pamatovali. Jen, sakra, kde byla? Ale jako pokaždé jsme nakonec byli úspěšní - nenašli jsme ji!
Dalším cílem byly staré břidlicové lomy a štoly za Čermenským mlýnem. Ty jsme překvapivě našli a užili si jich dosyta. I bez baterek, které nás ani nenapadlo ráno vzít, protože jsme přece šli "jen" to nějakých temných štol. Ale jo, nakonec bylo moc fajn, užili jsme si to okolo nich i drobně v nich, nikdo se neztratil, po pár hodinách se pokaždé z hloubi země vynořil.  Nee, děláme si legraci, aby nás příště doma pustili :-).
Teď můžete hádat, co bylo na konec výletu. Kdo myslel teplou vanu, tak to teda ne. Na tohle nás neužije, důležitější je dobré jídlo a to jsme našli v hospůdce, jmenuje se hotel U Maria skály. Málo lidí, rychlá mladá obsluha, výborné jídlo - co si mohou důchodci víc přát? Většina z nás měla smažák jako kolo od vozu, Tomáš nee, ten tradičně kurča. Pak kafe, chvilka posezení, platíme a mizíme. Ale ještě zbývá poslední dobrota - české povidlové buchtičky na zaprášeném parkovišti. Nastává pravé chlapské společné plačtivé loučení, poplácávání, objímání, utěšování a rozjíždíme se domů. Samozřejmě jsme si nezapomněli říct, u koho se koná letošní vánoční posezení, ale už to teď zase nikdo neví. Ještě, že to má Tom v počítači ....... ale kde?