7.10.2022
Zdá se, že se vracíme k pravidelnosti, podzimní výlet je v řádném termínu!

Tentokrát nám to netrvalo až zas tak dlouho, abychom se shodli na termínu naší společné podzimní akce. Účast dokonce přislíbili všichni - Tom, Ivo, Jarda, Standa, Tomáš, Honza a Petr. Teď nevím, na koho jsem zapomněl .....
Pravidelné střídání lokalit, kudy se pak couráme, ohlásilo Beskydy. Ale kam tam? Beskydy máme docela prochozeny, přece jen desítky roků docela počmáraly turistickou mapu. Nakonec padla volba na kopec Nad Kršlí (1002m) v blízkosti hřebene Malého Polomu. Cíl tedy máme, ale včil druhá část - odkud? Jednoznačně padla volba na konečnou autobusu, nazvanou U Bebků. Je tam i hospůdka, kterou si někteří z nás dokonce i pamatují. Když jsme se ale na parkovišti odpočítali, sedmý se neozval! No jo, Standa se omluvil kvůli silnému nachlazení, tož jsme mu popřáli bezva pocení a my vyrazili do kopců.



Jo, takhle vypadala, když jsme od hospody ráno vycházeli, moc jsme si teda na oběd neslibovali, tak jedině kozí sýr a mlíko. A Tomáš by musel být hlady :-).

Ale dost řečí, je potřeba šlapat! Na zhruba čtyřech a půl kilometrech nás čeká převýšení cca 500 metrů a to je na naše třesoucí se nohy a poloviční plíce docela dost. Ale cesta krásným podzimem, zprvu okolo pěkných a udržovaných horských chalup, ubíhala slušně. Samozřejmě jsme nezavřeli pusy (řečněním, ne jídlem, to jsme si odbyli už na parkovišti), ale u toho jsme stíhali najít i nějaké houby. Petr by se totiž bez nich nemohl vrátit a dveře s teplou postelí by mu zůstaly zavřené. Jak kruté!
Po vyčerpávajícím stoupání většinou necestou než cestou nacházíme fajn posezení. A už při příchodu je jaksi povědomé - jojo, tady jsme už kdysi museli být ..... ale kdo si vzpomene .....Ivo, tak řekni něco ........už ani Ivo??? Nakonec jsme se společnými silami dobrali jakéhosi výsledku. Ano, před mnoha lety jsme sem došli z úplně jiné strany a s jiným cílem. Níže je fotka z té výpravy, bylo to v roce 2014, také na podzim a šli jsme z Visalají na Malý Polom.



V klidu posvačíme, povzpomínáme, ucítíme Jardovy rybičky a vrhneme se do posledních metrů na Kršli. Procházíme nádherným podzimem, barvy listnáčů se mísí se zelenou barvou smrků, do toho slunce, teplo, parádní výhledy, únava .... co víc si přát. Zdoláváme opravdu poslední metry a sedáme si na vršek kopce, kde si dopřáváme kafe a opět něco na zub. A dokonce jednomu turistovi zachráníme život, když k nám přijde s dotazem, kde je červená značka :-). Ta je kilometr jinde.
A teď už jen dolů, takovou cik cak zkratkou, je to sice cesta, ale o to horší cesta. Ale jo, zpočátku hodně strmé klesání, kolena nám za něj fakt děkují! Na jedné velké kládě jsme si při jejím překonávání natrhli mezinoží a kousek dál sebou Petr fajn švihnul :-), houby naštěstí přežily. Pak po krásné dlouhé asfaltce (připomíná nám to nekonečnou cestu na tábořiště) scházíme na parkoviště, kde nacházíme naše auta v nezměněné podobě a tak jdeme k Bebkovi na oběd. V nově rekonstruované hospůdce mají sice menší výběr jídel, ale hustá polévka, výborné řízky a řepový salát s kozím sýrem (ten tu je ještě z minulého století) nás dokázaly nasytit.
Den se parádně vydařil i díky počasí, na závěr nechybí u aut hromada domácích buchet .....  uf, už se to do mě fakt nevejde.
Skoro :-).

2.10.2020
Kalendář nám v těch termínech dělá binec! Jakoby sobota nemohla vycházet stále na 5.10.

Tak jsme se na truc dohodli na úplně jiném termínu našeho tradičního pochodu přírodou. No jo, skočili jsme přímo do podzimu, jaro jsme vynechali z několika důvodů - Covid-19 (jen zástupný problém), hlavně pak pochroumané končetiny a nepřítomnost na pracovišti.
Nu což, nějak jsme to s obtížemi přežili a tak se podzimní akce konala. Jen nás po dloooouhé době (pokud vůbec někdy ta doba nastala) bylo zatraceně málo, jen čtyři. Ale měli jsme se dobře, ti, co nechodí, to měli horší, ale zlepšují se :-). No kde jsme byli? V místech okolo Žimrovic, nedaleko jsme byli naposledy v roce 2003! Jarda dostal za úkol nás v Ostravě všechny čtyři najít, naložit do auta a bezpečně dovézt do Žimer. U místní pošty jsme hned po zaparkování navštívili kufr auta a otestovali Jardovy tvarohové rohlíčky. Ale pak už za neustálého klábosení šlapeme vstříc debužírovacímu výletu. Ne, fakt to není od slova bužírka, ani únavný, dlouhý, namáhavý atd. :-). Jde nám přece o to,  abychom si výlet užili se vším všudy. A tak každý z nás nesl v batohu něco pro všechny ostatní. Co to bylo, jsme postupně po trase zjišťovali. První zastávka byla na starém loveckém chodníku. Kdo neví, tak vězte, že: Lovecká stezka Lichnovských (Bukový chodník) byl vybudován pravděpodobně v 19. století, majiteli hradeckého zámku, knížaty Lichnovskými.
Na řadu tak přišla láhev dobrého červeného vína, samozřejmě nesměly chybět patřičné skleničky a do toho všeho se motala "deka", ale ne ledajaká, nýbrž krásně upečená, výborná, kostičkovaná buchta. Čvrthodinka utekla zatraceně rychle a my pokračovali chodníkem až na jeho konec a dál po lesní silničce k místu, kde kdysi stávalo jakési stavení a podle starých map i více. Dnes z něj zbyla jen studna a louka s ovocnými stromy.



No a tady bylo další pokračování našeho hodování. Na řadu přišly kuřecí řízečky, chleba, okurky, masová roláda, horká termosková káva a víno samozřejmě také nechybělo. A pak že se mají důchodci špatně. Tohle místo byl také náš nejvyšší bod cesty, odtud jsme nabrali směr k domovu a opět za neustálého povídání o všem možném jsme se snad zdrávi vrátili do Žimrovic. Jo jo, vím, ještě samozřejmě nechyběly tradiční povidlové buchty :-).

 

5.10.2019
Tento napoprvé zvolený a neměnný termín byl vybrán úplně náhodně po týdnech dohadování a těžkých bojů

Samozřejmě se jednalo o naši podzimní akci. Tentokrát jsme požádali Jardu, aby našel nenáročnou, vpravdě důchodcovskou trasu. Kvůli jeho dolní polovině těla jsme si byli téměř jisti, že nebude moc náročná na stoupání, následná prudká klesání a nebude dlouhá. O to větší ale pak bylo naše překvapení, když tomu tak opravdu bylo :-). Takže se přidal tentokrát i Standa, ten mimochodem chyběl na jarní výpravě, také si kurýroval kolena. Ale my ostatní to plně chápeme, jen si nechceme své problémy přiznat nahlas.
A kampak že jsme to vyrazili? Na Vítkovskou vrchovinu, s kterou nás spojuje rok 1969 a náš první skautský tábor.
Postupně naplňujeme dvě auta, scházíme se na jednom dálničním parkovišti a po mírně mlhavé cestě je další zastávkou vilka "U Toma". Už jednou jsme u něj kdysi dáááávno byli a tak jsme ještě před příjezdem vzpomínali na bohaté pohoštění a tajně doufali, že nás to i letos nemine. A fakt ne! Perfektně srovnané řady perfektních štrůdlových řezů nás už na stole čekaly a když Jarda přidal další dobroty a na stole přistálo kafe, vážně jsme uvažovali o tom, že ukončíme výlet již tady. Někteří ale byli zásadně proti a tak ostatním nezbylo, než se nechat přesvědčit.
Opět sedláme naše oře, kousek popojíždíme a pak již následuje opravdu pěší chůze. Nejdříve se jukneme na Jardův "pokračovací" tábor někdy z před dvaceti lety a pak míříme k Hadince. Ale co čert nechtěl, drobet se změnilo celé okolí našeho bývalého tábořiště. Stěží jsme poznali, kde stály stany, kde kuchyně, kde brána a kudy se k táboru chodilo. Vášnivá debata se rozběhla při neúspěšném nalezení krátké, leč pro nás významné štoly vykopané v kamenné stěně. Štola byla významná proto, že jsme si ji VŠICHNI pamatovali. Jen, sakra, kde byla? Ale jako pokaždé jsme nakonec byli úspěšní - nenašli jsme ji!
Dalším cílem byly staré břidlicové lomy a štoly za Čermenským mlýnem. Ty jsme překvapivě našli a užili si jich dosyta. I bez baterek, které nás ani nenapadlo ráno vzít, protože jsme přece šli "jen" to nějakých temných štol. Ale jo, nakonec bylo moc fajn, užili jsme si to okolo nich i drobně v nich, nikdo se neztratil, po pár hodinách se pokaždé z hloubi země vynořil.  Nee, děláme si legraci, aby nás příště doma pustili :-).
Teď můžete hádat, co bylo na konec výletu. Kdo myslel teplou vanu, tak to teda ne. Na tohle nás neužije, důležitější je dobré jídlo a to jsme našli v hospůdce, jmenuje se hotel U Maria skály. Málo lidí, rychlá mladá obsluha, výborné jídlo - co si mohou důchodci víc přát? Většina z nás měla smažák jako kolo od vozu, Tomáš nee, ten tradičně kurča. Pak kafe, chvilka posezení, platíme a mizíme. Ale ještě zbývá poslední dobrota - české povidlové buchtičky na zaprášeném parkovišti. Nastává pravé chlapské společné plačtivé loučení, poplácávání, objímání, utěšování a rozjíždíme se domů. Samozřejmě jsme si nezapomněli říct, u koho se koná letošní vánoční posezení, ale už to teď zase nikdo neví. Ještě, že to má Tom v počítači ....... ale kde?
 

25.4.2014
Hory nás stále lákají
A tak jako každým rokem jsme si domluvili jarní výlet kamsi. To kamsi se po krátké, přísně usměrněné a jistě demokratické diskuzi nasměrovalo do Jeseníků. Výchozím bodem byla nadmořská výška 1000 metrů a jen náhodou v tom místě stojí pár hotelů a penzionů nesoucích název Červenohorské sedlo.
Výška nebyla zvolena náhodně ..... áno, uhodli jste, bylo to jen a jen z důvodu rychlejší aklimatizace a snazšího pokoření hranice smrti, která se nalézala ve výšce 1350 metrů. Nebo tak nějak. Přivítalo nás docela krásné jarní počasí, i my jsme se účastnili v plném počtu, takže vzhůru za zážitky! Cesta přes Červenou horu na Keprník není moc náročná a tak jsme si za neustálého tlachání mohli prohlížet okolní horskou krásu, aniž se nám dělaly mžitky před očima. Potkávali jsem jen hodně málo turistů, nikdo nás nerušil a kromě nás nikdo další nekřičel. Trasa délky cca 17km umožnila i krátké zastávky, nikam jsme nemuseli spěchat, zkrátka pohoda.
Kousek před Keprníkem jsem nahlédli do batohů, co jsme si nachystali na sváču - jo jo, tradice zůstaly zachovány! Paštika, tatranky, oplatky ..... Někteří to mají uloženo v dokonale přehledných plastových krabičkách i s názvem potraviny a dobou poživatelnosti! Ledničku ale tentokrát neměl nikdo. Krátký výstup na Keprník nás sice trochu zadýchal, ale z vrcholu jsme aspoň viděli další postupný (potupný?) cíl - Vozku. Stačilo sejít dolů a nahoru a jsme tam. V lesích u Vozky byly ještě i zbytky sněhu, tož to v některých z nás probudilo dětství. A u Vozky také bylo naplánováno další jídlo. Bylo teplo, slunce vyhřívalo úpatí skal a tak se dobře sedělo. Za nějakou chvíli jsme chtěli pokračovat, ale příchod několika dívek jednoho z nás tak zblbnul, že na místě zapomněl část své výstroje. Sice to byly jen rukavice, ale i tak jej to stálo dvě tatranky :-), které musel dobrovolně věnovat nálezkyním. Nebo to bylo, Petře, jinak?
A pak již jen zpáteční cesta, na které se nám trošku pokazilo počasí a asi hodinku před koncem trasy začalo sem tam i vydatně pršet. Ale to nám nevadilo, to k výletům patří a příslib pozdního dobrého oběda a domácích buchet (Tome, dík!) to všechno napravil. Buchty byly u auta, oběd jsme si dali v hotelu Eduard. Tradičně smažák, česnekačka, něco nesýrového, kafe, pivo, kofola .... dokonce jsme zaplatili a pak zpátky do základního tábora na chatu. Tam rozlúčkové kafe, zákusek, nějaké zbytky k dojezení a pak již odjéééézd!
Bylo to jako vždy fajn a moc se těšíme na podzimní setkání.

Více fotek ve fotogalerii ...
 

15.10.2011
No schválně jestli někdo uhodne, co se v tento den událo ............nic? .....ještě chvíli počkáme ... furt nic?
No přece tradiční podzimní akce starších pánů! Ale néééé, žádné ožírání, výlet do blízkých hor. Zpočátku se zdálo, že budeme v plné síle, ale nakonec jeden z nás, Standa, nevydržel ten tlak zodpovědnosti a zůstal doma. No, nedá se nic dělat, i šest je číslo. Tolik se nás tedy rozsadilo do dvou aut a vyrazili jsme v zamlženém,a chladném ránu směr Mosty u Jablunkova. Čekalo nás cca 20 kilometrů po nám neznámých končinách přes Čertův mlýn, Hrčavu a Gírovou. Při parkování v Mostech jsme se málem stali obětí výběrčího parkovného, naštěstí jsme se ubránili protiútokem. Takže již jen tradiční štamprle výrobku ze švestkového kvasu a můžeme vyrazit.
No, jak to nazvat .... mlha, mrholení, mazlavo. Ale za neustálého vykládání všech šesti účastníků najednou stoupáme. Nejdříve se dostáváme k nádhernému a obrovskému sesuvu půdy. Chvíli pobíháme nahoře nad ním a díky té mlze nevidíme nic. Tak si o tom aspoň zaníceně vykládáme. Kousek dál se najednou proti nám z mlhy vynoří kameraman ČT s kamerou na rameni. Ani jsme se nestačili učesat! Bohužel ale nefilmuje nás, nýbrž závodníky akce 5 beskydských vrcholů. Je to jen o maličko menší drasťárna než 7 beskydských vrcholů. :-). Ale to si fakt nevymýšlíme, tyto závody se opravdu běhají a jsou maximálně extrémní!
Pokračujeme na Studeničné, kde odbočujeme ze značené trasy. Úmyslně. Ale následně neúmyslně pobloudíme, i když jen maličko a po nějaké stovce metrů jsme zase správně. Stále je mlha, stále škaredě. Aspoň malá svačina na kraji pěkného lesa zahřála. Asi po 3 kilometrech vcházíme opět na značku a po ní již neomylně do Hrčavy. Je to opravdu zajímavá vesnička ve výšce cca 600 metrů, s obnoveným dřevěným kostelíkem, školou, obchodem, autobusovou zastávkou a 12 psy. Asi 3 kilometry odtud je Trojmezí, což je bod, kde se dotýkají hranice Česka, Polska a Slovenska. Ale tam jsme nešli, museli bychom hodně do údolí a zase nahoru. Na to by nám naše aklimatizace nestačila.
Pokračujeme směrem na Gírovou, cestou míjíme opravdovou Ludrskou jeskyni :-), pak kousek přímo dolů skrz les. V autobusové zastávce se před obědem na Gírové dobře najíme, abychom nemuseli dávat dva obědy a pokračujeme. Kousek nahoru to sice je, ale stoupání není dlouhé ani prudké a po dotazu místního znalce okolí nacházíme chatu Gírová. Byť chata neoplývá moc kladnými referencemi, oběd byl docela dobrý, pivo, kofola i kafe také. Ani se nám nechtělo vstávat. Kousek za Gírovou se napojujeme na cestu, po níž jsme šli ráno a opět na ní potkáváme běžce toho dříve zmiňovaného extrému. Dokonce i mladé holčiny se snažily vyždímat ze sebe něco, o čem neměly snad ani tušení, že mají. Ale byly fakt dobré, musela to být dřina.
Jelikož se plha rozptýlila, kousek dál konečně vidíme SESUV! Je opravdu monstrózní, je to mnoho hektarů sesunuté zeminy, kamenů a stromů. Zajímavé místo. Škoda, že s námi nebyl právě Standa, jakožto geolog mohl mít zajímavé veselé historky z natáčení. Poslední kousky cesty se brouzdáme ve vysoké mokré trávě, abychom smyli dnešní a možná i půl roku staré bláto z bot, kdo má pak čistit auto uvnitř, žejo. Chystali jsme se také na očekávaný střet s výběrčím daní na parkovišti, ale ten to asi vzdal, když se rozneslo, že se blížíme. Takže opět nezbývá než tradičně ukončit výlet kousnutím do českých povidlových buchet (dík Tome!) a jedeme. Moc se těšíme na příště.